Předběžná zpráva o velké cestě "nočních hrdinů"

Kvakoš noční s vysílačkou, foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Kvakoši noční začali být v Zoo Praha drženi patrně již v roce 1936. K prvním odchovům však došlo až v 60. letech a vůbec nejúspěšnější byla v tomto ohledu 90. léta. A právě kvakoši z chovů zoologické zahrady, jejichž předkové pocházeli z jižních Čech, se stali zakladateli zdejší nejprve polo volně a posléze již zcela volně žijící populace. Čtyři z těchto divokých kvakošů se nám a jaře 2016 podařilo - zejména díky nasazení Karla Pitharta a Pavla Kovaříka - odchytit a označit miniaturními satelitními vysílači.

Zbýval ještě víc než týden prázdnin, když se první z kvakošů rozletěl na jih. Šlo o jedince, který hnízdil nad domkem chápanů a kterého jsme podle koncového dvojčíslí jeho vysílače označili K56. Třiadvacátého srpna pozdě odpoledne byl tento kvakoš ještě v Troji, ale následující den se již nacházel u italských Benátek, tudíž během noci uletěl více než pět set kilometrů! Ale to byl teprve začátek. Během noci na 25: srpna přeletěl na Sardinii a o další den později byl již na alžírském břehu Středozemního moře. Přes Saharu pak dokonce ještě zrychlil. Patrně přes ni nepostupoval jen večer a v noci, ale také za dne, a během čtyřiadvaceni hodin zdolal i bezmála tisíc kilometrů. Do 28. srpna večer tak doletěl až do zimovišť v oblasti Mopti v Mali. Je to téměř neuvěřitelné, ,ale celou cestu, která měřila zhruba čtyři a půl tisíce kilometrů, urazil během pěti nocí a dnů...

Další z kvakošů, a to K57, se vydal na cestu vzápětí. Devětadvacátého srpna byl zaznamenán u Zadaru a přes Středozemní moře pak přeletěl do Libye. Na rozdíl od K56 si přes den udělal zastávku přímo v poušti, ale navzdory tomu ji překonal ještě rychleji. Cesta od pobřeží až na zimoviště k řece Komadugu Gana v Nigérii mu trvala pouhých 53 hodin. Dosáhl jej 2. září kolem půlnoci.

Třetí kvakoš označený K54 vyletěl pravděpodobně 11. září. Postupoval po podobné trase jako K57, ale v Africe byl kupodivu ještě rychlejší! Jak nadšeně konstatoval Luboš Peške, „přelet Sahary od pobřeží mu trval maximálně 43 hodin". Na zimoviště dorazil již 16. září večer! A aby nebyl překvapením konec, K5 a K57 se zdržovali nedaleko od sebe. V první dekádě října je satelity zaznamenaly ve vzdálenosti pouhých sedmi kilometrů a nedá se vyloučit, že se oba trojští kvakoši v subsaharské Africe mohli potkat.

Zjištění, která přineslo sledování prvních tří kvakošů, byla fascinující a současně objevná. A to měl své říci ještě K55. Nutno říci, že jeho vysílač fungoval velmi špatně. Třetího září se ohlásil K55 z rumunsko-bulharského pomezí a o několik dní později začal dávat zmatená data, která naznačovala, že se K55 nachází kdesi v Sýrii nebo Iráku. Po polovině září Luboš pokládal za prakticky jisté, že se již neozve. Potom však přišlo ohromné překvapení! "Jako kdybych to nějak cítil, vzbudil jsem se ve čtyři a šel se zalogovat," psal 26. září časně ráno Luboš. "A bylo to tam! Vera byl K55 na rýžovištích u Šatt al-Arab na pomezí Iráku a Íránu. Asi nemáme moc ptáků (natož doložených), kteří tam dolétli. Navíc další l oakce ho ukazuje v Kuvajtu a zdá se, že letí směr Bohrajn! Opravu krásný výsledek!" Bohužel, poté vysílač K55 opět přestal fungovat...

Všichni čtyři kvakoši, každý z nich v něčem překvapivě, tedy šťastně dosáhli svých zimovišť. Na počátku listopadu pak K57 podnikl ještě asi 1700 km dlouhý neočekávaný přesun k západu! Další překvapení. Později pak postupoval mírně na sever a nakonec na severovýchod. Také K54 se z původního zimoviště již na přelomu října a listopadu posunul, a to k Čadskému jezeru.

A po dalších několika měsících také jedna špatná zpráva: je jisté, že K56 jsme tratili. Jeho vysílač se podle Lubošovy analýzy nachází v malé vesnici 14 km od míst, kde K56 zimoval. Věříme, že zbývající "noční hrdinové" se nám vrátí a že při sledování jejich návratu a případných dalších cest se dozvíme ještě mnoho zajímavého!